Vzpomínáme

Dnes jsou dušičky. 

Samozřejmě, jako už několik let zpět, jsem nestihla skočit na hřbitov. 

Ale myslím, že o tom to není. To přece vůbec neznamená, že si nevzpomenu na všechny ty, které mám ráda a kteří tu už nejsou.

Venku už je tma, děti si hrají v pokojíku, manžel cosi spravuje v garáži... Tak si vařím kávu, zapaluji svíčku a vzpomínám... 

Na všechny ty, které mám ráda a kteří tu už nejsou.

Naštěstí na hřitovy skočila mamka, je doma a nemá tři děti jako já :-) 

Stejně mi přijde poslední dobou, že se z té vzpomínky na zemřelé stala jakási povinnost. 

Šmarjáá honem, musíme na hřbitov, budou dušičky, honem upravit hroby, honem co největší věnec, no co by si o nás pomysleli, co by tomu, že nemáme letos upraveno, řekli lidi....? 

 Co to jako je? Povinnost? Mě je osobně úplně šumafuk, kdo si co pomyslí. Půjdu tam jindy, ne s davy. Já prostě vždycky proti davu :-)

Ale to neznamená, že nevzpomínám. Na kamaráda, co už tu není. Vzala mi ho nespravedlivě hodně mladého rakovina. Na babičky a dědečky. Na spolužáka, kolegu... Ale taky na našeho prvního pejska, byl to takové zlatíčko. 

Prostě je to o vzpomínkách a ne o tom, jak kdo dá na hrob velký věnec atd.

Cítíte to taky tak?